Až se zavře černá zem, světla zhasnou, budeš křičet tady jsem.

Ani nevím jak začít.

První ročník navazujícího studia jsem dokončila. Od září mi začne poslední studijní rok. Dost mě mrzelo, že mi uniklo stipendium o jednu setinu. Hranice byla 1,30 a já měla průměr 1,31. Neměla jsem ale sebemenší chuť prosit učitele, aby mi u některého z předmětů dali šanci na zlepšení známky. 

V červenci jsem oslavila čtvrt století života a svátek. Hodně jsem byla na zahrádce, okolo domu, chodila do práce a jezdila na kole. Na žádnou dovolenou se nechystám. Byla jsem ale navštívit rodinu v Jeseníkách, kde jsem se pár dní zdržela... Není všem dnům konec, možná se nějaký výlet přece jen podaří. 🌄

Vůbec se mi nechce psát, ani se tady ozývat. Stačí chvilka a před očima se mi vybaví vzpomínka, ústřižek, moment a jsem bez nálady. Chce se mi plakat. Pořád jsem se nesrovnala. Čím dál víc jsem přesvědčená o tom, že se ani nikdy nesrovnám. Nejde to... Žít s tímhle smutkem mě vysiluje. A já nevím jak si pomoct. Za těch pár týdnů se nic nezměnilo - stále tomu nevěřím a odmítám tomu věřit. Je pro mě těžké dýchat, je pro mě těžké žít... 

Někdy na to myslím asi moc, ze snu se budím a volám o pomoc.

V pátek mám poslední zkoušku.

Musela jsem si ji v květnu odložit, protože to jinak nešlo. Přála bych si ji v pořádku udělat a mít klid. I když mít klid je v poslední době celkem relativní pojem. 

Tento rok mě naplno ochromila alergie. Každý den je pro mě těžké vstát... možná to není jenom alergií, ale vším. Těžko si myslet, že budu za pár dní nebo týdnů v pohodě. Nebudu. A ani nevím, jestli o tom chci nebo nechci mluvit. Asi ani ne. Oči si můžu vyškrábat. Lechtají, pálí, kýchám 100x za minutu, o plném nosu nemluvě.

Prášky si dávat nechci, protože jsem po nich unavená a já potřebuju fungovat. Aspoň v rámci možností. A tak se to ve mně docela pere. Vrací se mi vzpomínky a pořád si to nějak nemůžu uvědomit. Hlavně to, že je to pravda a že to není sen. A že už to nikdy nebude jako dřív. Prostě to nechci přijmout. Nechci aby to tak bylo. Nejhorší je že je úplně fuk, co chci, protože už se nic nezmění. A když si aspoň tohle uvědomím, tak je mi opravdu na hovno. 🔫

Ve vzpomínkách větru a slunce, vzpomínkou pocta se vzdává.

Zázraky se nedějí.

A já si jeden tolik přála. Srdce se mi svírá bolestí a já nemůžu přijmout to co se stalo jako fakt. Pořád tě čekám, až mi zavoláš, až se mě zeptáš, co dělám a jak se mám. A nebo prostě jenom zašramotí klíč v zámku a ty přijdeš. Uvaříš si kávu, která provoní celý dům. Zapneš si televizi a nebo písničky. A všude se rozezní rockové balady a já budu vědět, že tady jsi. Pro mě. Pro všechny. I když mě ta hlasitá hudba bude občas vytáčet, protože půjde slyšet všude. Ale hlavně nebudeš mít bolesti, nebudeš trpět, nebude ti špatně. 

Nedokážu si představit život bez tebe. Byl jsi parťák, byl jsi můj kamarád v dobrém i zlém. Uměl jsi mi poradit, uměl jsi se nad věci povznést a uklidnit mě. Dokázal jsi jednat s klidem Angličana a být mi vždy na blízku, když jsem měla trable, ať už šlo o jakoukoliv blbost. Chodila jsem se za tebou vyplakat, chodila jsem si postěžovat. Věděla jsem, že tady pro mě jsi. V jakoukoliv hodinu. 

Já vím, že jsi trpěl a že to pro tebe možná bylo vysvobození z té neskutečné bolesti, která nebyla k žití. Ale já vůbec nevím co mám dělat, jak mám fungovat... kéž by ses mohl vrátit a říct mi, že se nemám bát, že tady chceš být a já se z tohoto zlého snu probudila. Stalo se to před pár dny a já tomu pořád nemůžu uvěřit a nechápu to. Moc mi chybíš, tatínku. 😢

A pod oknem mým jak se zdá, slyším dál housle hrát.

Další týden.

Snažím se vyvarovat se strachu a obavám. Nemám ani náladu přemýšlet co psát. To, co se okolo mě děje nechci sdílet. Alespoň ne teď a kdo ví jestli někdy. Je to teď dost náročné a smutné. Možná že se na chvilku odmlčím, nevím, uvidím, jak to budu cítit. Na některé životní situace nejsem připravená. Přála bych si, aby se děly zázraky a aby se takový jeden stal. Aby bylo všechno lepší, nadějnější a klidnější. 

Moje hlava mi nedá spát, chtěla bych se naučit věci vypustit. Mám pocit, že mě moje mysl doslova šikanuje a utiskuje. Pořád se to ve mně pere. Nevím jestli mám dost sil na to zmáčknout pomyslné tlačítko off a přestat se pořád bát co přijde. Brát to tak, jak to je, protože to nezměním. Neužírat se strachem a obavama co když... Stále věřím a doufám, modlím se a prosím. 

Ve škole se to na mě hrne a já nemám ani pomyšlení učit se, snažit se. Musím se sebrat a dokončit ročník, chybí mi poslední dvě zkoušky, které budu mít v květnu... štěstí v neštěstí.

Snad máte v životě víc radosti a lehkosti. Přeju vám všechno dobré 💐.

Kto mohol asi len tušiť, že kam nás to zavedie?

Od pátku

je to u nás jak na větrné hůrce. Počasí se v poslední době mění podobně zmatkovitě jak opatření a rozhodnutí naší vlády (a našeho nového pana ministra zdravotnictví). Vážně jsem byla dost naivní, když jsem si myslela, že tento rok bude radostnější a přinese víc možností. Ale abych pravdu řekla, už se nad tím nevzrušuju tak jak minulý rok. Nic s tím neudělám a navíc je to pořád dokola.

První dvě zkoušky letního semestru mám za sebou. Tento týden v pátek mám další. Výsledky zatím nevím, ale pevně věřím, že jsem prošla a podařilo se mi nasbírat dostatečný počet bodů, abych nemusela na druhý termín. 

Jinak u mě nic nového není. Žiju, přežívám, dny utíkají. Občas je to lepší, občas horší, ale snažím se. Trochu mě štve, že se tento týden má opět ochladit. Plánovala jsem si konečně schovat zimní boty a oblečení. Ach jo, kdy to konečně skončí?

V rámci možností vám přeju hezké dny nového týdne, ať se vám daří a je všechno v pořádku. Hodně štěstí. 🌻