Vzhůru do nekonečna a ještě dál, stalo se všechno, co sis přál.

Jak se to říká?

Březen za kamna vlezem, duben - ještě tam budem? To je docela výstižné, vzhledem k tomu, co vidím za okny. Jsou za námi svátky jara a venku to na jaro rozhodně nevypadá. Minulý týden jsem sundala bundu a byla venku jen v tričku. A teď nás to srazilo do nemilé - studené - reality. Venku sněží, teplota je pod bodem mrazu a sluníčko bychom v tom zmaru marně hledali. 

Tento týden mám dvě zkoušky. Jednu ve čtvrtek a druhou v pátek. Zatím jsem se do materiálů s učivem ani jednou nepodívala. Mezi všemi těmi starostmi jsem školu odsunula tak daleko, že ani nevím kde. Nevím, jak ty zkoušky chci udělat. A abych pravdu řekla, vůbec se mi na to nechce myslet. Mám v hlavě úplně jiné věci.

Tak si asi budu přát, ať se stane zázrak. Třeba to nebude tak hrozné, jak se zdá. A co vy? Jste připravení do nového týdne? Jaké jste měli Velikonoce? Doufám, že jste si dny volna užili a nabrali jste spoustu energie. Budeme ji potřebovat, abychom se probojovali těmi mrazy do tepla a zachránili sluníčko z ledového sevření. Mějte se hezky 🌄.

Někdy prostě musíš být, dokud nezapomeneš.

Je konec března.

Pro mě jednoho nepovedeného, smutného března. Počínající jaro ve znamení odchodu starých duší a rozpuku nových životů. Smutné je, že pro naši rodinu platilo to první. Zemřel mi dědeček a den na to teta. A do toho velké zdravotní komplikace člověka, který je mi nejblíž, s nejasnými vyhlídkami. Musím říct, že to pro mě bylo a je složité. Proto jsem tady ani nebyla, nemám co psát. Jsem smutná a unavená z toho, co se okolo mě děje. Bojím se každého zazvonění telefonu... 

Snažím se normálně fungovat a vytěsnit z hlavy některé momenty, abych byla schopná vůbec něco dělat. Občas se mi to daří, ale jsou dny, ve kterých bojuju sama se sebou. Nechci, aby mě někdo litoval, protože to není nic, co by mi pomohlo. Možná jsem si chtěla jen vykřiknout, že to stojí za prd. 

Snad bude příchod nového měsíce ve znamení lepších zpráv. Přeju vám hodně štěstí a hlavně zdraví. A upřímně doufám, že alespoň vaše dny jsou prozářené radostí z příchodu jara a sluníčka. Opatrujte se 🌼.

Spousta pláče v polštáři, vrásky z lásky na tváři.

Potřebovala jsem restart.

Neřekla bych, že se mi díky tomu zmírnily starosti (spíš naopak), ale nebylo mi dobře. Ani ne tak psychicky, jak fyzicky. Člověk, který není zvyklý být jakkoliv delší dobu vypnutý tuhle skutečnost o to víc hůř snáší. A tak jsem byla ráda, že jsem schopná základních úkonů. Teď už se jenom těším, až budu 100% a všechno se pomalu vrátí do nějakého (mého) standardu. Ještě, že venku bylo tak ošklivo a mrazivo. Aspoň jsem nemusela litovat, že sedím doma za oknem. 

Jinak se nic moc nezměnilo. Žádný zázrak se nekoná, situace "venku" je pořád stejně prekérní a světlo v dáli je neustále mimo provoz, ani náznak probliknutí. 

Začala jsem po delší době odříkání číst jeden hodně starý historický román a v hlavě se mi promítají vzpomínky, jak jsem jej četla, když jsem byla mladší. Už jsem někdy někde psala, že miluju knížky? 

Přeju vám do nového týdne hodně zdraví, štěstí. Aby ten příchod jara a probuzení byl příjemnou nadějí, že i my se probudíme do lepších dní. Placáka na to! 🍀

Oči z kaluží, ústa z popela, paže z větvoví mám...

Cítím trochu hořkost.

Když vidím a čtu... jak lidé strádají, jsou smutní a neví kudy kam. A nejsou to jen slova a prázdné řádky. Je to volání o pomoc. Mám pocit, že se to snažíme odsouvat, schovávat za oponu, protože přece... nejde o život. Ne? Ale co když je nemoc duše daleko závažnější než všechno ostatní? Co když je to naše volání daleko důležitější? Co když to všechno způsobí mnohem víc, než se zdá? Co když...

Včera jsem měla menší breakdown. Vlastně tohle slovo nenávidím. Snažila jsem se utěšovat se vším možným a taky se na to dívat z lepší stránky. I když žádná není. Ale vždycky přijde něco, co vás dorazí. A tak... kdo by to byl čekal, že.

Chci vám do nového měsíce popřát co nejvíc dobrých zpráv. Možná trochu víc optimismu, ačkoliv nevím, kde a z čeho ho už brát. Kéž by svítilo sluníčko a svými paprsky hojilo rány, které se ne a ne vyléčit... Vlastně i přes to všechno chci cítit naději. A do dalších dní víc elánu k žití! 💚

Znám to ticho uši rvoucí v šeru, znám modřiny ze srdce úderů.

Jen si tady povzdechnu

a půjdu dál. Blog je místo, kde se můžu vykřičet. V každodenním životě se na to snažím nemyslet. Valí se to ale ze všech stran. Ve škole to jde zatím od desíti k pěti. Nebaví mě to množství úkolů, nebaví mě ty nezáživné přednášky, absolutně bez využití do praxe. Kdyby to bavilo aspoň ty učitele a snažili se nás o tom přesvědčit. Všechno špatně.

A situace venku? Další zpřísnění, respirátory? Proč. Nestíhám to už ani prodýchávat. Možná kdybych nefungovala normálně v práci, tak by mi to bylo asi jedno. I těm lidem okolo už z toho haraší. A žít pořád ve strachu, abych ochránila sebe i své blízké, protože silně ohrožená riziková skupina. Kde je sakra nějaké světlo na konci tunelu? Kde je naděje? V prdeli...

Už jsem vyčerpaná z toho co se děje. Nemám chuť nikam chodit, chci zůstat doma a nepřemýšlet nad tím. Tohle už fakt není život a trvá to dlouho. A následky budou fatální... i za tu zanedbanou péči jiných lidí, kteří nemají covid. Na ty se zapomíná.

Tak zase příště. S lepšími vyhlídkami? Kéž by. 😰