Ve vzpomínkách větru a slunce, vzpomínkou pocta se vzdává.

Zázraky se nedějí.

A já si jeden tolik přála. Srdce se mi svírá bolestí a já nemůžu přijmout to co se stalo jako fakt. Pořád tě čekám, až mi zavoláš, až se mě zeptáš, co dělám a jak se mám. A nebo prostě jenom zašramotí klíč v zámku a ty přijdeš. Uvaříš si kávu, která provoní celý dům. Zapneš si televizi a nebo písničky. A všude se rozezní rockové balady a já budu vědět, že tady jsi. Pro mě. Pro všechny. I když mě ta hlasitá hudba bude občas vytáčet, protože půjde slyšet všude. Ale hlavně nebudeš mít bolesti, nebudeš trpět, nebude ti špatně. 

Nedokážu si představit život bez tebe. Byl jsi parťák, byl jsi můj kamarád v dobrém i zlém. Uměl jsi mi poradit, uměl jsi se nad věci povznést a uklidnit mě. Dokázal jsi jednat s klidem Angličana a být mi vždy na blízku, když jsem měla trable, ať už šlo o jakoukoliv blbost. Chodila jsem se za tebou vyplakat, chodila jsem si postěžovat. Věděla jsem, že tady pro mě jsi. V jakoukoliv hodinu. 

Já vím, že jsi trpěl a že to pro tebe možná bylo vysvobození z té neskutečné bolesti, která nebyla k žití. Ale já vůbec nevím co mám dělat, jak mám fungovat... kéž by ses mohl vrátit a říct mi, že se nemám bát, že tady chceš být a já se z tohoto zlého snu probudila. Stalo se to před pár dny a já tomu pořád nemůžu uvěřit a nechápu to. Moc mi chybíš, tatínku. 😢