Někdy na to myslím asi moc, ze snu se budím a volám o pomoc.

V pátek mám poslední zkoušku.

Musela jsem si ji v květnu odložit, protože to jinak nešlo. Přála bych si ji v pořádku udělat a mít klid. I když mít klid je v poslední době celkem relativní pojem. 

Tento rok mě naplno ochromila alergie. Každý den je pro mě těžké vstát... možná to není jenom alergií, ale vším. Těžko si myslet, že budu za pár dní nebo týdnů v pohodě. Nebudu. A ani nevím, jestli o tom chci nebo nechci mluvit. Asi ani ne. Oči si můžu vyškrábat. Lechtají, pálí, kýchám 100x za minutu, o plném nosu nemluvě.

Prášky si dávat nechci, protože jsem po nich unavená a já potřebuju fungovat. Aspoň v rámci možností. A tak se to ve mně docela pere. Vrací se mi vzpomínky a pořád si to nějak nemůžu uvědomit. Hlavně to, že je to pravda a že to není sen. A že už to nikdy nebude jako dřív. Prostě to nechci přijmout. Nechci aby to tak bylo. Nejhorší je že je úplně fuk, co chci, protože už se nic nezmění. A když si aspoň tohle uvědomím, tak je mi opravdu na hovno. 🔫